Ne, nekončím s blogem, ALE!
Jeden zádrhel tu přeci jen je. Stále jsme doma bez internetu a nejspíš to v tomto bytě tak i zůstane. Ovšem, co tam nezůstane dlouho, tak budeme MY!
Vařím každý den, kdy jsme doma. Peču také, ale v tomhle prostředí mě to nebaví a ještě jsem většinou bez foťáku.
V bytě jsme dva měsíce a pár dní k tomu. Pan domácí, který se předem zdál jako milý chlapík, co vám vše řekne na rovinu se změnil v tak trochu "psychického tyrana". Největším problémem je to, že bydlí přímo pod námi, je v důchodu a tím pádem skoro stále doma. I když se jedná o starý barák, tak je od nich vše slyšet a tím pádem i od nás. Cokoliv nám doma upadne, tak si to hned druhý den slíznem. Ne, že by křičel, ale takovým tím rejpavým tónem připomene, že tam je rok stará podlaha. Poté hned zase koumá, co jsme doma vrtali, že tam někdo celý den vrtá, přitom jsme oba v práci. Další maličkosti ohledně toho, že nám od nastěhování slibuje novou baterii, protože on přeci nebude kupovat baterii za plnou cenu, když čeká na slevy. Takže už si přes měsíc chodíme pro studenou vodu do koupelny, protože v kuchyni teče proudem kapající vody. Když chcete teplou, tak se nejdřív opaříte, tu totiž zajišťuje průtokový ohřívač, který je rád, že ještě funguje. Pračka nám pro změnu nehřeje vůbec.
Minulý týden, kdy jsem se konečně vrhla na poslední pytle s oblečením, že to prostě do té malé skříně nějak dostanu mi přišla podivná zima, která ve skříni je. Nemilé zjištění, že za skříní je celá zeď mokrá a odrolená.
Další věcí, která mě docela štve, že barák má jednu centrální schránku, kterou vybírá domácí a dále třídí. Tím pádem vidí všechnu vaši příchozí poštu. Např.: když přišlo oznámení od ČEZu, že přijdou na stav elektroměru, tak hned žhavil telefon a byl nepříjemnej. Hulákal, že nám chtěj určit sundat elektroměr a k nám se dál oznámení ani nedostalo. Je pravda, že jsme museli volat na ČEZ, protože nám od nich za celou dobu do schránky nic nepřišlo (vše už máme naštěstí v pořádku zaplaceno). Tam nám paní řekla, že se jim vrátil dopis, že na té adrese nikdo takový nebydlí. A hádejte proč? Protože panu domácímu trvalo měsíc a půl než nám dal na zvonky jména. Hlavně, že je dal na schránku, která je uvnitř domu a pošta tam nemá přístup.
Po dvou měsících bydlení, kdy máte pocit, že jste u někoho v bytě a ne ve svém bytě vás začnou prudit i maličkosti. Šíleně mě vytáčí, že on si veškerý tříděný odpad dává na schody, na kterých já musím vytírat. Takže jsem mu vždy ty jeho smradlavé pyramidy musela přerovnávat. Teď už na to kašlu a vytírám jen okolo. Trouba nesmí jet naplno, nejlépe jen dvě plotýnky, nebo jen trouba a plotýnka, jinak vyhodíte pojistky.
Poslední kapkou bylo to, že nám zatrhl psa. Nepodal jeden pádný důvod, který bychom mu mohli odsouhlasit. Na vše bychom měli protiargument, ale prostě NE. Přitom sám doma psa má. Takže končíme. S bytem jsem měla ze začátku velké plány, jak ho vymalovat, jak přestavit. Ale když vidíme, jak se staví k jakékoliv změně, tak si tam nepověsíme ani obrázek. Byt je to hezký a dal by se krásně zútulnit, ale s jiným domácím. Je pravda, že tenkrát za tu měsíční stěhovací lhůtu, to bylo to nejlepší, co jsme sehnali. Teď naštěstí máme čas hledat a Kubova maminka už dokonce o nějakých bytech ví...
Snad se nám brzy podaří dostat někam, kde se bude žít pro radost a nejen přežívat...
